Jsou muži nové ženy?

21. dubna 2016 v 13:25 | Grumpy |  (Ne)zamilovaně
Že i muži nezřídka prochází přechodem, to je dnes už známá věc. Sbalí se a odjedou na kolečkových bruslích, zakládají si tajné rodiny, naloží rakev s lyžemi na auto a vyrazí v létě na ledovec. To už je úplně normální. Že ale někteří muži vyšilují i v rozkvětu mládí tak, jak to dosud bylo připisováno hlavně ženám, je pro mě novinkou.


Dosud jsem se setkala spíše s flegmatickými muži, kteří nad ničím nepřemýšleli tak do hloubky, jako to často dělají ženy, třeba i já.

"Tak jsem ji s tebou podvedl, no. Já jí nebudu lhát, jenom jí nic neřeknu. Nechci jí ublížit. Užili jsme si to, tak o co jde."
"Nic se neděje, jsi moc fajn a mám tě rád, ale mám teď dost práce, takže bychom se asi měli rozejít."
"Promiň, ale už do tebe nejsem zamilovaný. Jo, lhal jsem ti, že nemám čas, to jsem asi neměl."
"Já jedu na ty Filipíny, takže se už neuvidíme, no."

Brala jsem to za takovou mužskou přirozenost, ovšem než jsem potkala svého současného muže. A zjistila jsem, že všechno je ještě mnohem složitější, než jsem si myslela, a začala jsem přemýšlet o možné pravdivosti teorie "reacher and settler" ze seriálu How I Met Your Mother, chcete-li "každý chvilku tahá pilku" nebo každý tahá za nestejně dlouhý konec provazu (což je myšlenka ze staršího Egopedova článku, který mi doteď nějak uvízl v paměti). A o co jde? Ve zkratce, podle této teorie si lidé ve vztahu nikdy nejsou zcela rovni - jeden se spokojí s někým, kdo není zrovna jeho vysněný ideál, ten druhý si zase neobvykle polepší a pro udržení vztahu udělá všechno.

Ačkoli mám k této teorii jisté výhrady a tak trochu romanticky držím v hlavě myšlenku, že dva lidé, kteří se milují, si přeci musí být rovni, musím zkrátka uznat, že něco pravdy na ní přeci jen bude. Když se nad tím retrospektivně zamyslím, je dost možné, že jsem doteď vždycky byla "reacher", ten, který si polepší, zatímco jeho protějšek se s ním spokojí. Zato když jsem potkala svého současného muže, rozhodně mě nenapadlo, že spolu někdy skončíme ve vztahu. Byli jsme kamarádi, takoví ti velmi dobří kamarádi, kteří si od prvního okamžiku skvěle rozumí. Ale ani náhodou to nebyl můj typ. Přesto jsme spolu začali chodit - že by se role obrátily a ze mě se náhle stal "settler"?

Jsem v současném vztahu šťastná. Jako obvykle mu věnuji, co jen můžu, ale došlo k výrazné změně - partner na mě nekadí z vysoka, jak tomu v minulosti bývalo, ale do společného vztahu dává ještě mnohem víc než já. V čem by tedy měl být problém? Že je to někdy až trochu moc a může to mít i zcela opačný efekt.

Muž je velmi milý a pozorný. Až to občas hraničí se zdravým rozumem. Tak například se mě neustále ptá, co je špatně. Co se děje. Že vypadám smutně/naštvaně/nepřístupně... A já už nevím, jak jinak mu mám vysvětlit, že se nic neděje, že je všechno v pořádku, že zkrátka tolik nemluvím a neusmívám se automaticky, ale jen když mám důvod. Načež muž začne hysterčit a omlouvat se, že se teda moc stará, že už to dělat nebude, a jestli jsem nešťastná, tak bychom se možná měli rozejít.

Proboha, jak jsme se sem vůbec dostali? Nemám nic proti pozornosti a vím, že je to od něj moc hezká věc, které se mi od minulých partnerů tolik nedostávalo. Ale co dělat, když je pozornosti už příliš? Také se vám zdá jako mně, že v tomto scénáři se začínají vytvářet problémy tam, kde vlastně žádné nejsou? A to jsem si myslela, že schopností dělat z komára velblouda oplývají hlavně ženy (zatímco muži zase častěji dělají z mamuta komármuta). V jedné chvíli navíc muž zvažuje rozchod, v té druhé zase nabízí se k němu nastěhovat. Často mi říká, že jsem pro něj ta pravá a jediná, že je nekonečně vděčný, že mě potkal. Často mluví o tom, jak by měl vypadat náš společný dům a co budou dělat naše děti. Děsí mě to. Je mi totiž jasné, že kdyby to z nějakého důvodu nevyšlo a já ho měla opustit, úplně ho to zničí. A protože i já jsem citlivka, taky mě to úplně zničí. Mám se v oblasti vztahů pořád hodně co učit, ale dva potenciálně zničené lidské životy jsou na můj kurz "Partnerské soužití pro začátečníky" už trochu moc.
 


Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 21. dubna 2016 v 13:48 | Reagovat

Myslím, že se dá najít i provaz se stejně dlouhými konci :-)
Nevím, jak jsi na tom Ty, ale já k tomu svému můžu v pohodě vzhlížet.
Většinou. jasně, má sem tam chybku a to z něj dělá člověka.
Myslím, že on ke mně také tak nějak vzhlíží a zase to vyrovnávají moje chyby.
Ono jde o to, co na tom vztahu upřednostníš.
Ten můj se vůbec nestará o moje pocity, ale zas to vyrovnává praktickými činnostmi. Třeba dneska vaří knedlíky, protože ví, že já to dělám nerada.

2 Grumpy Grumpy | Web | 21. dubna 2016 v 15:45 | Reagovat

[1]: Já si toho svého vážím a jsem za něj moc ráda. Znám jeho chyby a on zná ty moje (tedy některé, tak dlouho, abychom o sobě věděli všechno, se ještě neznáme :-)). Po té emoční stránce by občas neuškodilo trochu ubrat. Jinak prakticky si také pomáháme, třeba spolu vaříme, i když k těm náročnějším věcem mě nechce pustit (kuchař, no...), prý abych si neublížila. A taky mě o různých věcech ujišťuje, že to udělá sám, nicméně na to občas zapomene, takže třeba na tajňačku myju nádobí :-D

3 Baghíra Baghíra | Web | 21. dubna 2016 v 21:16 | Reagovat

Mluvíš mi z duše. Po několika vztazích, kde jsem byla pokaždé reacher, a jednom, kde jsme se jako reacheři cítili oba, jsem se stala zmateným settlerem. Zmateným, protože mi ta role prostě nesedí. Nejsem zvyklá se spokojit jen tak s něčím nebo někým. A stalo se... Takže jsou dvě možnosti. Buď se stanu spokojeným settlerem, nebo budu pokračovat jako reacher někde jinde.

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 22. dubna 2016 v 1:13 | Reagovat

Zvláštní - takhle jsem o vztazích nikdy neuvažoval (kruciš, nejsem tedy náhodou taky ten "zmamutakomárovač"? :-)) Pozornost je krásná věc, ale s žádnou krásnou věcí se to nemá přehánět. Jak se říká v té klasické pohádce: Přiměřeně, přiměřeně! :-)

5 Grumpy Grumpy | Web | 23. dubna 2016 v 15:07 | Reagovat

[3]: Jo, docela tomu rozumím. Já jsem momentálně docela šťastná, ale jestli mi chlapec bude ještě intenzivněji dávat najevo, že je reacher a já settler, tak nevím, jak dlouho mi to štěstí vydrží. Ale zase se nechci poohlížet po nikom jiném, jinak si totiž sedíme docela dobře a vím, jak dlouho mi to trvalo posledně...

[4]: Jestli jsi typický "flegmouš", tak je to možné :-) Jak říkám, většinou jsme to my ženy, které o věcech až příliš přemýšlíme. Ano, přiměřenost je přesně to, o co mi jde! Cokoliv se přehání, nedopadá moc dobře.

6 Silwiniel Silwiniel | Web | 24. dubna 2016 v 11:05 | Reagovat

Ty jo, tak já naštěstí nemám zkušenost ani s jednou možností, ale myslím, že bych dala přednost citlivému muži, než nějakému, co je jak šutr a vůbec mu nedojde, že druhý taky má nějaké city.
Mám pocit, že s přítelem jsme si rovni, nikdy mě nenapadlo, že by si jeden polepšil a druhý se jen s něčím spokojí, to zní teda dost hrozně!

7 Miloš Miloš | Web | 3. května 2016 v 22:18 | Reagovat

Mně se nejvíce zamlouvá vztah, kde ani jeden není závislý na druhém.
Myslím, že ideální je tzv. dvoukariérové manželství, kdy dva sebevědomí jedinci jsou spolu, protože si rozumí, mají si co říct, ale také se navzájem respektují, a proto druhému dopřávají svobodu v tom, co zrovna je tolik nezajímá. Když chce šplhat po horolezeckých stěnách, sjíždět dravé řeky, nebudu mu to rozmlouvat, já si zase vyrazím s kamarádkou.

8 Jana Jana | E-mail | Web | 12. května 2016 v 13:18 | Reagovat

Tento článek jsem četla a ani nevím, proc 5u není můj komentář. Jo vím.  Jsem v práci na mobilu a nebyla jsem přihlášena :)

Jinak se cítím jako ten,kdo je rad,ze si jo někdo vybral a jen 5ise mlci a neduta,aby si to ne rozmyslel ..... :D

9 Grumpy Grumpy | Web | 12. května 2016 v 21:07 | Reagovat

[6]: Tak to každopádně, taky dávám přednost citlivému muži :-) Ale jak tady zmiňoval Čerf, přiměřenost je klíčem ke štěstí!

Mně se taky ta teorie docela příčí, ale musím uznat, že něco pravdy na ní bude. A vidím to i u jiných párů. Že to tak u vás není, to ti docela závidím :-)

[7]: V tom máš, Miloši, pravdu :-) Nebudu bránit partnerovi v něčem, co má rád. Každý jsme nějaký a já mám taky aktivity, které on zrovna nemusí. Zase bych ho ale nemohla podporovat v aktivitách, které by se mi doslova příčily.

[8]: Nevadí, jsem ráda, že jsi zavítala znovu ;-) V některých minulých vztazích jsem se cítila dost podobně, zato teď mám pocit, že se tak občas cítí partner :-D

10 Dubiouscat Dubiouscat | Web | 10. června 2016 v 9:11 | Reagovat

Taky mám pocit, že se to často prohazuje. Ale i já cítím, že se chovám jinak. Dřív jsem měla muže, který se fakt strašně staral o moje pocity- jako tebe se mě ptal, co se děje, když jsem se neusmívala, plánoval budoucnost.. nakonec se asi sám lekl sebe aa zachoval se jako muž " mám teď moc práce, měli bychom se rozejít". Momentálně ani nevím, v čem vlastně jsem. Dotyčný je natolik samostatný, že se mě  ani  nikdy nezeptá, jak se mám. Proč by to dělal.  Jsme tak dokonale na sobě nezávislí, že ani nevím, jestli jsme my:D  Pořád čekám, kdy přijde ta správná rovnováha. Jestli vůbec. Zdá se, že jeden vždycky miluje víc, tak hlavně abych to nebyla já, že.

11 Grumpy Grumpy | Web | 20. června 2016 v 5:35 | Reagovat

[10]: To je zvláštní, že se ze starostlivce nakonec stal pan "mám moc práce". Ono to bylo ale možná lepší než aby ses musela rozejít ty a ještě se strachovat, že se z toho chudák úplně rozsype. Když jste tak nezávislí, že je těžké poznat, že jste pár... Tak to taky není úplně ideál :D Rovnováha je fajn a věřím, že se tam jednou dostaneš :)

12 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 14. října 2016 v 16:26 | Reagovat

Něco takového jsem měla s prvním svým klukem, nevím jestli se tomu dá říkat rovnou vztah, ale on byl takový tichošlápek, strašně uhýbal a hrozně se bál, že bych měla opačný názor a že bychom se pohádali... Nechtěla jsem ho moc zranit rozchodem, protože by se z toho nevyklepal, takže jsem čekala, párkrát jsem se ujistila, že když jsem řekla nebo udělala naprostou pytlovinu, že s tím souhlasil i když šlo o inteligentního chlapce. Nakonec jsem byla ráda, že si někoho našel a opustil on mě, protože kdybych to udělala já, zničila bych mu tím život.
S tou teorií souhlasím, už jsem ozkoušela obě role, ale varianty protějšků se k tomu vždycky nehodili, tak to vždy skončilo neslavně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama