Ve stínu kapačky

2. prosince 2015 v 22:54 | Grumpy |  Plky
Je dávno po půlnoci a já usínám na pohotovosti ve stínu kapačky, chladivý pocit z mé paže se rozprostírá do celého těla a bolest konečně ustupuje. Jak že jsem se sem vlastně dostala? Let's back up a little bit.

Byla to neděle jako každá jiná. Nastavila jsem si budík na brzké ráno a šla spát. A ejhle, nemohla jsem usnout. Z ničeho nic se mi udělalo nevídaně zle. Spolubydlící mi nabídla nějaké prášky, které ovšem během asi dvou minut letěly zase ven. Zavolala nám tedy taxi, že mě vezme do nemocnice. Čekali jsme před domem, kde pokuřovali dva chlapci a zeptali se nás, jestli jdeme na párty. Ha. V tu chvíli jsem se musela sklonit nad svou igelitovou tašku, ale ve stavu, kdy jsem se celá třásla a sotva stála na nohou, bylo mi na omdlení a v křečích se držela za břicho, mi bylo celkem jedno, jestli mě někdo vidí zvracet.


Tak jsme dorazily na pohotovost. Absolutně netuším, co bych dělala bez svojí německé kamarádky, protože anglicky tu nikdo neuměl ani slovo a já se svojí kostrbatou němčinou, kdy jsem po dvou měsících výuky ráda, že si dokážu v pekárně gramaticky správně říct o chleba, bych neuměla ani vysvětlit, co mi je. Naštěstí jsem byla v tu dobu nejspíš jediný pacient na příjmu, tak mě téměř okamžitě zavedli ke vcelku nerudné paní doktorce. Byla jsem vyšetřena, s pomocí své kamarádky-tlumočnice dotázána na všechno možné a následně mě sestřičky napíchly na tři různé kapačky a odvezly na pokoj.

Asi po hodině mě přišla zkontrolovat jiná doktorka - bolesti už byly snesitelné a nevolnost pryč. Prý si mě tu ale nechají přes noc, ráno udělají nové testy a rozhodnou, co se mnou. Nicméně mám být v klidu, pravděpodobně to není nic vážného, řekla paní doktorka, a tak mě pro jistotu šoupli na chíru. To člověku opravdu přidá na klidu.

Tak mě opět převezli, asi potřetí se mě zeptali na kartu zdravotního pojištění a další osobní údaje. Jeden by řekl, že se ty údaje někam centrálně ukládají, když je řeknete už na příjmu, ale asi ne. Když jsem konečně dostala pokoj, byly skoro dvě ráno. Sdílela jsem ho s pěti postaršími dámami, očividně s mnohem, mnohem vážnějšími problémy - přenosná dialýza, vývody, kapačky... Já už žádnou kapačku nepotřebovala, takže se pro mě noc najednou ocitla v jiném stínu - úzkosti, strachu, nejistoty, paniky, náhlém stesku po domově.

Naspala jsem dohromady možná dvě hodiny. Od pěti hodin začaly sestřičky obcházet pacienty. Všichni dostali jídlo kromě mě. Asi v sedm hodin za mnou přišla doktorka, prý jak mi je. Mnohem lépe, řekla jsem (tahle uměla anglicky). Odvětila, že mě stejně pošlou na ultrazvuk. Sestřička mi oznámila, že mi bohužel nemůže donést nic k jídlu ani k pití, než doktoři nebudou vědět, co mi je. Chápala jsem to...

Devět hodin. Konečně jsem se dostala na ultrazvuk. Opět tu nikdo neuměl anglicky. Paní doktorka mi asi dvacet minut soustředěně projížděla břicho, načež si zavolala na pomoc pana doktora a dalších dvacet minut mi projížděli břicho společně a nad něčím živě diskutovali. To člověka opravdu uklidní. Otočila jsem hlavu na stranu a uviděla anglický plakát "Jak rozpoznat rakovinu jater"...eeeh, radši se budu dívat na strop. Když mi konečně oznámili "Alles ist gut.", velmi se mi ulevilo.

Deset hodin. Zpět na pokoji. Sestřičky mi změřily teplotu, tlak, ptaly se mě na různé věci. Byly opravdu milé a vtipné, zvlášť když ve třech přemýšlely, jak se mě na určitou věc zeptat anglicky. Nějak jsme to ale zlvádly. Taky jsem řekla, že mě bolí ta zašroubovaná kanyla, s hadičkou mezitím naplněnou krví, která už byla tou dobou celkem zbytečná. Popravdě jsem skoro nemohla pohnout paží. Díky bohu mi tu věc odstranily a bolest náhle ustala. Ale měla jsem už dost velkou žízeň a příšerný hlad. Jedna ze sestřiček řekla, že za chvíli přijde doktor, všechno mi poví a pak mě nejspíš pustí.

Jedenáct hodin. Hlady už jsem skoro šilhala. Poslední jídlo, které můj žaludek udržel, byl asi nedělní oběd. Zeptala jsem se sestřičky, kdy že pan doktor přijde. Prý v jednu hodinu. Aha. Už jsem tam nemohla vydržet. Proč mi nikdo neřekl, co mi vlastně je nebo není? Kdy už mě konečně pustí, vždyť jsem tam měla být jen do rána. Neměla jsem s sebou žádné svoje věci, usnout jsem za všudypřítomného ruchu nemohla. Ležela jsem na posteli a - nejsem na to zrovna hrdá - rozbrečela jsem se jako malé děcko.

Někdy kolem poledne za mnou přišel anglicky mluvící pan doktor, trochu vyděšeně se mě ptal, co se mi stalo. Mezi vzlyky jsem mu byla schopná říct jen něco ve smyslu, že chci domů. Tak mě chvíli utěšoval a pak mě poprosil, abych někam zanesla svoji kartu pojištění (asi po sto padesáté!). Výlet z pokoje byl samozřejmě vítaný, ale cestou zpět jsem se v tom nemocničním labyrintu trochu ztratila. Bloudila jsem po chodbě, přešlapovala tam a zpátky a zmateně hledala svůj pokoj. Potkala jsem nějakého dalšího pana doktora, tak jsem se ho zlámanou němčinou zeptala, kde je pokoj z mého štítku. Přečetl si na zápěstí moje jméno - znovu se na mě podíval - a řekl: "Tschechisch?" Ja... A k mojí obrovské radosti na mě začal mluvit slovensky.

Ukázal mi pokoj a ptal se, co se děje. Tak jsem třesoucím se hlasem řekla, že už toho mám tak akorát. Tak mě uklidňoval, načež si přivedl dalšího slovenského kolegu, aby se prý přišel podívat na tu Češku, kterou přivezli v noci (pro celé oddělení jsem se asi stala neobvyklou atrakcí). Když mě zkontrolovali, pronesli, že tady není co operovat, že zdravé lidi tady nepotřebují a nechápou, proč tam ještě pořád musím být. A že prý se za mnou staví co nejdřív, aby mě mohli pustit. Nicméně definitivně mě pustili až asi ve dvě hodiny. Vyrazila jsem z pokoje jako letící střela. Sestřička mě ještě na chodbě zadržela, jestli si prý dám oběd. KONEČNĚ. Můj téměř 24 hodin prázdný žaludek plakal se mnou, a tak jsem zhltla nemocniční menu během dvou minut, a vlastně mi i chutnalo.

Vlastně mi nikdo neřekl, co mi bylo, ale asi to nebylo tak důležité. Následující den jsem se pořád necítila úplně fit, ale byla jsem neskutečně šťastná, že jsem zpět na koleji. A za necelé dva dny se záhada vysvětlila - nad ránem přišla na návštěvu moje nejméně oblíbená teta, teta Irma. Tak jsem spolkla dva brufeny a vyrazila v klidu do školy. Pánové, až se někdy budete divit, proč toho ženy tolik nadělají kolem bolení bříška, tak si třeba vzpomenete na tenhle článek.
 


Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 3. prosince 2015 v 7:26 | Reagovat

Jejda, to jsem ráda, že to dopadlo dobře. Jak jsem teď ráda, že ty bolesti já nemám ... :) I když popravdě někdy bych radši měla bolesti a dostala to, než nedostala. Ale to, co popisuješ, asi vážně nechci :) Jsem ráda, že to dobře dopadlo! A že se našli Slováci :)

2 Silwiniel Silwiniel | Web | 3. prosince 2015 v 7:51 | Reagovat

To je možné, aby člověku bylo tak špatně jen kvůli menstruaci? Sakra, tak to jsem ještě nezažila ( a doufám, že nezažiju). Nedivím se ti, že jsi byla vystresovaná, byla bych taky.

3 Grumpy Grumpy | Web | 3. prosince 2015 v 9:01 | Reagovat

[1]: Moc děkuji, jsem vážně ráda, že je nakonec vše ok a hlavně že jsem zpátky z depresivní chirurgie. Slováci opravdu zachránili můj den :-)

[2]: Možné to je a já jsem toho zářným příkladem - často mi bývá na omdlení a zvracím, ale nikdy předtím jsem ještě neměla takové bolesti, abych musela skončit na kapačkách. Taky to přišlo z čista jasna (a hlavně dřív), takže nikdo nevěděl, co to je... Otrava jídlem, slepák nebo kdoví co. Byla jsem vážně úplně hotová, hlavně jak mi nikdo pořádně nic neřekl a vůbec jsem netušila, kdy mě konečně pustí (nebo jestli vůbec).

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. prosince 2015 v 16:22 | Reagovat

Je jistě ctí pro každého gentlemana v takové době svou dámu hýčkat, jak je to jen možné :-). Ale jsem rád, když vidím, že i jiní lidé mají vyvinutý "prchací instinkt", který se nakopne okamžitě poté, co člověku trochu otrne. Vzpomínám si, jak - když mi bylo ouvej kvůli ledvinové kolice - jsem moc toužil užuž se dostat do špitálu a jak - okamžitě poté, co se mi trochu ulevilo - jsem z nemocnice prchal tak rychle, až mi zapomněli vyjmout kanylu z ruky :-).

5 Grumpy Grumpy | Web | 3. prosince 2015 v 20:43 | Reagovat

[4]: Ono to hýčkání může obsahovat i držení vlasů nad záchodem a poslouchání nelidského skučení, takže bacha na to :-D

Jo no, já to tam prostě už nemohla vydržet. Byla jsem moc vděčná, že se mi v nemocnici udělalo líp, fakt že jo, ale mohla jsem místo toho bezpředmětného zabíjení času při čekání na verdikt dělat tisíc lepších věcí, navíc jsem propásla svoji nejoblíbenější přednášku. Ouvej, ledvinovou koliku bych asi zažít nechtěla. Taky jsem se musela vracet, abych poprosila sestru, jestli mi ustřihne z ruky ten štítek. A pak teprve se mě zeptala, jestli mám ještě kanylu :-) Už jsem neměla, fakt bolela tak, že jsem o vyndání poprosila ještě dopoledne.

6 Čerf Čerf | E-mail | Web | 3. prosince 2015 v 20:52 | Reagovat

[5]: No, já jsem si nakonec kanylu vyndal sám, protože jsem se nechtěl vracet :-). Co se dá dělat, případné skučení by nemělo na té hýčkací fázi nic měnit. Někdy je prostě líp, jindy hůř, zvládnout se musí obojí.

7 Grumpy Grumpy | Web | 4. prosince 2015 v 8:22 | Reagovat

[6]: Sám? :-O Tedy na to bych vážně neměla koule.

Inu, až někdy potkám muže, co mě bude i v takovém stavu hýčkat (z vlastní vůle), tak bude jasné, že je to ten pravý :)

8 Lawiane Lawiane | Web | 6. prosince 2015 v 9:24 | Reagovat

Ježiš, já chvíli přemýšlela, kdo je teta Irma a proč vám jako nějaká rakouská teta chodí na kolej....  Ale článek teda dost děsivý, na Irmu bych byla pěkně naštvaná... takovýhle peklo člověku udělat. Nemocnice v cizí zemi je moje noční můra.

9 Kika Kika | E-mail | Web | 6. prosince 2015 v 21:05 | Reagovat

teda před menstruací mi nikdy nebylo tak zle abych skončila v nemocnici... Stejně bych měla strach (že když se v Tobě neudrželo to jídlo), tak to může být i něco jiného :-O

10 Miloš Miloš | Web | 6. prosince 2015 v 22:30 | Reagovat

To bylo napínavé! Tam už chyběla jen sadistická sestřička s koňskou injekcí :)

11 Grumpy Grumpy | Web | 7. prosince 2015 v 8:08 | Reagovat

[8]: hehehe :D To mě nenapadlo, že nebudeš znát pojem teta Irma, ale aspoň se mi tě podařilo trochu zmást :D No, že mě teta až takhle podrazí jsem fakt nečekala. Taky to pro mě byla noční můra, ve Finsku jsem si vyzkoušela jen návštěvu lékaře, tak mi to asi osud nechtěl jen tak odpustit :D

[9]: Já jsem právě vůbec netušila, proč mi bylo tak zle :O A nejspíš asi ani nikdo z doktorů, páč mi nikdo nic neřekl a pustili mě jen tak bez vysvětlení. Ale myslím, že pravděpodobnost, že to spolu souvisí, je dost velká.

[10]: Tedy děkuji. No to mě potěš :-D Sestřičky byly naštěstí vážně zlaté a žádný klystýr, kolonoskopie ani nic podobného se nekonaly (to by mi ještě tak chybělo...).

12 Lenuš Lenuš | Web | 7. prosince 2015 v 16:01 | Reagovat

Taky mívám bolesti, ale naštěstí to není takhle hrozný ty jo..--" ale jsem ráda, že jsi ok :)

13 Grumpy Grumpy | Web | 9. prosince 2015 v 9:14 | Reagovat

[12]: Děkuji :-) No jó, mívám to dost blbý, ale na kapačky si fakt zvykat nehodlám. Snad to byl jenom nějaký stresový exces.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama