Prosinec 2015

Lůďa B.

9. prosince 2015 v 13:38 | Grumpy |  Internety
Klavírní video-pokračování je tu. Tentokrát jsem nahrála slibovaného Beethovena, konkrétně druhou větu jeho sonáty No. 8 Op. 13 zvané také Patetická. Ač milovníci klasické hudby ji jistě znají, v okruhu širší veřejnosti ji dle mého skromného názoru popularitou převálcovala sonáta No. 14 Op. 27 No. 2 neboli Měsíční svit. Tu mám také ráda, ale přijde mi moc hloubavá, s ponurým začátkem... U mě to vyhrála sonáta Patetická, protože mi přijde taková hravější, veselejší (ano já vím, paradoxně mi přijde veselejší, když samotné její jméno napovídá, že má být smutná až tragická). Beethoven ji složil v roce 1798 a na rozdíl od Chopina ji nevěnoval ženě, nýbrž Karlu Aloisovi, princi Lichnowskému.

Ač má sonáta tři věty, zvolila jsem jen tu druhou, jednak proto, že to je jediná, ke které mám noty, a jednak naučit se celou sonátu by mi trvalo asi několik let. Zahrála jsem ji podle nejlepšího vědomí a svědomí, pomalu a zpěvavě (Adagio cantabile), nicméně mám pořád takové svrbění, že to mohlo znít lépe. Tohle je prostě jedna ze skladeb, kterým nejvíce sluší křídlo v krásné koncertní síni se skvělou akustikou, ne elektrická Yamaha v kolejním suterénu a nahrávání mobilem. Přesto doufám, že k poslechu to není zas tak "patetické" :-)

Ve stínu kapačky

2. prosince 2015 v 22:54 | Grumpy |  Plky
Je dávno po půlnoci a já usínám na pohotovosti ve stínu kapačky, chladivý pocit z mé paže se rozprostírá do celého těla a bolest konečně ustupuje. Jak že jsem se sem vlastně dostala? Let's back up a little bit.

Byla to neděle jako každá jiná. Nastavila jsem si budík na brzké ráno a šla spát. A ejhle, nemohla jsem usnout. Z ničeho nic se mi udělalo nevídaně zle. Spolubydlící mi nabídla nějaké prášky, které ovšem během asi dvou minut letěly zase ven. Zavolala nám tedy taxi, že mě vezme do nemocnice. Čekali jsme před domem, kde pokuřovali dva chlapci a zeptali se nás, jestli jdeme na párty. Ha. V tu chvíli jsem se musela sklonit nad svou igelitovou tašku, ale ve stavu, kdy jsem se celá třásla a sotva stála na nohou, bylo mi na omdlení a v křečích se držela za břicho, mi bylo celkem jedno, jestli mě někdo vidí zvracet.