Listopad 2015

Naposledy v baru

29. listopadu 2015 v 12:17 | Grumpy
Do barů moc často nechodím, vadí mi totiž ten smrad, kouřový opar, příšerná hudba a nemožnost si s někým popovídat bez vyřvaných hlasivek. Jsem prostě spíš ten český pivní typ. Nedávno ale nastal jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jsem dostala chuť jít do baru na skleničku. Proč?

Jsem ve své podstatě docela samotářské lední medvídě. V rámci komunitního bydlení na koleji však začínají jisté osobnostní charakteristiky vylézat na povrch mnohem zřetejněji. Pro některé spolužačky jsou to lehce bisexuální sklony v opilosti (k velkému potěšení přihlížejících chlapců), pro mě je to moje grumpy povaha, nepříliš kompatibilní s komunitním bydlením, spojená s docela podstatnou vztahovou (a sexuální) deprivací.

Jako malá

20. listopadu 2015 v 10:28 | Grumpy |  Internety
Je tu další vlog. Pořád si hraju! Potěším ty, kteří si přáli něco delšího. Tentokrát se mi podařilo docela obstojně zahrát a nahrát moji oblíbenou skladbu - Nocturne Op. 9 No. 2, taktéž od Frédérica Chopina (a to přesto že jsem se řízla do palce při přípravě boloňské omáčky). Je to zároveň asi nejznámější Chopinova skladba, takže vám možná bude povědomá. Napsal ji mezi lety 1830 a 1832 a věnoval ji opět jedné paní - paní Pleyel, manželce pana Pleyela, který byl taktéž hudební skladatel.

Doufám, že je to poslouchatelné. Samozřejmě tam jsou jisté menší nepřesnosti, ale úplně zmršit se mi naštěstí podařilo jen pasáž ke konci, což asi pozná i někdo, kdo má absolutní hudební hluch. Pozorné oko si také jistě všimne, že se mi ke konci už nervozitou klepaly ruce. Lépe to ale už nejspíš nenahraju, tak se s vámi podělím o tuto verzi. Budu opět ráda za jakýkoliv feedback!


PS: Aby to nevypadalo, že Chopinovi nadržuju, tak napříště slíbím něco od Lůdi B.

Když dovolená stojí za prd

17. listopadu 2015 v 20:07 | Grumpy |  Plky
Věřívala jsem na kouzla v podobě magických momentů a happyendů. (Jako fanoušek fantasy literatury samozřejmě miluji i kouzla jako taková, ale plně si uvědomuji, že jsou v životě ještě méně pravděpodobná než ty magické momenty a happyendy.) Jenže s přibývajícím věkem a s každou další zpackanou zkušeností se stále více utvrzuji v přesvědčení, že nejmagičtější momenty se nacházejí pouze v naší hlavě. Na něco se těšíte, vysníte si to v mysli jako dokonalé a kouzelné, až byste si z toho štěstím učůrli. Jenže realita je drsná milenka a od vašich představ bývá na míle vzdálená. Takovým dobrým příkladem je nepovedená dovolená. Po delší době jsem se měla podívat domů. Moc jsem se těšila na rodinu, domov, zvířátka, na své město, přátele... V rozporu s doporučením svých milovaných a svým vnitřním přesvědčením jsem dokonce kontaktovala i Muže a předběžně jsme se domluvili na schůzce. Zkrátka všechno v mojí hlavě vypadalo supr. Až na to, že dovolená nakonec stála za prd.

Word-of-mouth

10. listopadu 2015 v 21:30 | Grumpy |  Internety
Když se řekne marketing, většině lidí se vybaví zelený mimozemšťan, agresivní reklamní kampaně a další, občas nekalé, obchodní praktiky. Marketing je ale rozsáhlý obor, který se zabývá spoustou věcí od průzkumů trhu, segmentací (rozdělení trhu na segmenty zákazníků), targetingem (zvolením vhodného segmentu, ze kterého mají vzejít potenciální zákazníci), také právě tou reklamou (a tím, aby reklama dobře zapůsobila a byla dobře pochopena oním zvoleným segmentem), brandingem (budováním silné a věrohodné značky), PR (aby měla veřejnost o firmě dobré mínění) a také spokojeností zákazníků. Ač si to možná neuvědomujeme, velkou roli v marketingu hrajeme také my sami, zákazníci různých společností. Síla našich slov je totiž veliká.

Proteinový mozky

4. listopadu 2015 v 13:55 | Grumpy |  Plky
V rámci Erasmu letos poprvé v životě bydlím v něčem, co vzdáleně připomíná a dalo by se tedy nazvat studentskou kolejí (úroveň je ovšem mnohem vyšší než běžný český standard podobných zařízení z let sedmdesátých či dokonce starších). Mám sice vlastní pokoj, bez kterého bych nebyla schopná fungovat, a koupelnu sdílím jen s jednou spolubydlící, i tak je tu ale míra soukromí o sto procent nižší, než na jakou jsem zvyklá. Překonala jsem tedy svoje sociofobní sklony a začala se přiměřeně družit. Pryč jsou doby, kdy jsem byla ve svém bytě ochotná čekat hodinu, než si spolubydlící v kuchyni dočte noviny, abych si mohla jít o samotě uvařit. S takovou bych tady vzhledem k tomu, že kuchyni sdílí přes třicet lidí, brzy chcípla (to radši přežiju, že se mi někdo motá v kuchyni).

Kvůli minimálnímu soukromí se zde dozvídám o ostatních různé věci - simultánně se šíří i o mně věci, které bych si radši nechala pro sebe. Např. každý ví, kdy má kdo krámy, na základě toho, že se nechce připojit k ostatním v sauně. Nebo o mně každý ví, že jsem po jednom večírku, který se mírně zvrtnul, brutálně zvracela víno a brambůrky až do následujícího odpoledne. Na druhou stranu, dlouho jsem se tak nezasmála jako poté, co jsem obdržela zprávu "I don't know if I did good boob grabbing yesterday, sorry if you didn't like it." Abych se ale tímto předlouhým úvodem dostala k jádru věci, každý tu máme zcela jiné návyky a záliby. Ovšem ta, nad kterou se nejvíc podivuju a která mě nejvíc štve, je bodybuilding.