Květen 2015

Život v kufru

29. května 2015 v 9:52 | Grumpy |  Plky
Spoustu lidí dnes uvádí cestování jako svůj koníček a i u mě tomu tak donedávna bylo. Miluju cizí jazyky, jsem obrovský fanda historie a ráda poznávám neznámou přírodu. A když už nic jiného, tak se občas i ráda vyvalím na pláži jako rypouš. To je všechno super, ale jak známo, všeho moc škodí. Že se můj postoj k cestování začal pomalu měnit z "miluju cestování!" na "hlavně ať už je to za mnou!", jsem si uvědomila někdy v momentu, kdy se cestování pro mě stalo téměř synonymem stěhování a zažívala jsem ho více než jednou do roka (a současně se ve škole zaměřila na cestovní ruch, ouha). Ráda bych tento článek věnovala všem výměnným studentům na střední či vysoké škole, "degree studentům", au-pairkám, brigádníkům, pracovníkům a všem ostatním, kteří se kdy rozhodli zkusit si na kratší či delší dobu život v zahraničí na vlastní pěst.

Jsem taky jedním takovým případem a jak už jsem zmiňovala v jednom z předchozích článků, nedokázala jsem se od domoviny zcela odpoutat, ale ani zatím nevím, jestli se sem chci vrátit. Což ale vytváří menší problém - co se všemi věcmi? Jsem celkem minimaliskta (tedy naučila jsem se být od té doby, co jsem často na cestách). Nelpím na zbytečnostech, pečlivě zvažuju, co si koupit, abych to dostatečně využila, a popřípadě plánuju, jak se toho posléze šetrně zbavit. A dochází to až tak daleko, že se můj život začíná omezovat na objem nacpatelný do zavazadel váhou vyhovujících nejmenované letecké společnosti.

Vilní staříci

14. května 2015 v 12:26 | Grumpy |  Plky
V jednom z posledních článků jste mě ujistili, že asi holka budu, přestože o tom mám občas pochybnosti. Moje okolí ale zjevně pochybnosti nemá. Bohužel ve společnosti, ve které žiji, se chlapci a pánové přibližně mého věku neodvažují za střízlivého stavu na dívky ani promluvit a podnapilý frajer není zrovna výhra. A nebo jsem prostě jenom z nepochopitelného důvodu magnet na vilné staříky.

Stáří je úctyhodné a mělo by se respektovat. O tom nepochybuji, protože každý jednou budeme na tom samém místě, pokud nás zrovna nepřejede autobus, neuneseme tíhu vlastního génia a zastřelíme se, nebo nenastane globální válka a všichni na její následky pochcípáme, než nám stačí zešedivět vlasy. Ale vilné stáří ztrácející schopnost sebereflexe a trpící utkvělou představou o vlastní neodolatelnosti, to podle mě úctyhodné není.

Taky občas dospějete do momentu, kdy chcete pěkně nahlas říct, že nemáte zájem? A stává se to nejen při nechtěném hovoru od sebevědomé dynamické studentky vydělávající si na studium v nějakém callcentru. Mně se to dost často stává v dopravních prostředcích, kde člověk zpravidla potkává nejvíc lidí. Vybaví se mi hned dvě znepokojivé historky.

Vztahy na dálku?

11. května 2015 v 20:10 | Grumpy |  (Ne)zamilovaně
Původně jsem tenhle článek chtěla pojmenovat "Sex bez lásky nebo láska bez sexu?" a spojit ho ještě s jednou historkou, ale ta je tak temná jako hudba Floydů, takže ji prozatím odložím. Tentokrát se zaměřím na lásku bez sexu, chcete-li vztahy na dálku. Už mi dávno není patnáct, takže takové ty kecy typu "Láska a sex spolu přeci nemusejí souviset" si odpustím. Všichni už víme, jak to chodí, žejo.

Abych to uvedla na pravou míru, je jen málo věcí, ve kterých jsem tak zkušená jako práve ve vztazích na dálku. Je to tak trochu můj osobní problém, protože mám různé povinnosti v různých zeměpisných šířkách a všechno se skloubit dohromady nedá. A protože mě zatím nikdo nepřesvědčil k tomu, abych se nadobro usadila na jednom z nich, tak každých pár měsíců "pendluju" tam a zpátky. Vztahů do určité míry na dálku jsem tedy zažila už několik. V tomhle článku nehodlám radit jak na to, jak vést spokojený vztah na dálku a nezbláznit se. Ne, žádné osvědčené rady ani neexistují, stejně jako ohledně jakýchkoliv jiných vztahů. Hodlám tady sdělit jenom jednu radu a to - vyhněte se jim obloukem.

Zážitky do zásoby

9. května 2015 v 9:46 | Grumpy |  Internety
Pane bože, to si musím vyfotit!
Vyfotíš mě tady u...? Vyfotíš mě jak dělám...?
Vyfotíme selfie, úsměěěěěěv! To si dám jako úvodní fotku na facebook! Hešteg párty, hešteg enjoying life, hesteg fun, hešteg best friends!

Poznáváte se? Občas se divím, co se to sakra stalo a jak k tomu došlo. Není to tak dávno, co ten, kdo měl foťák, byl fakt king, co si na něj musel šetřit celý léto. A jediný fotky, co všichni měli, byly ze školního focení nebo v rodinných albech z dovolených. A pak přišly mobily s foťákem, a ten, kdo takový měl, byl ještě větší king. No a dnes už fotí každý hňup (s prominutím) a to každým myslitelným přístrojem. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se začly vyrábět i ledničky, které by fotily jídlo zevnitř. Kvalitu či obsah focení totiž už dávno odstavila na druhou kolej kvantita. A nad stupiditou lidského chování občas zůstává rozum stát.